Ústavní soud včerejšího dne zveřejnil písemné vyhotovení přelomového nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024, na který dlouho čekala nejen odborná veřejnost. V tomto nálezu totiž přezkoumal kontroverzní závěry Nejvyššího soudu v otázce tzv. valorizace vnosů, přičemž zhodnocování vnosů ze zákona po několika letech opět vrátil mezi základní pravidla vypořádání SJM. Ačkoliv tyto opakované změny judikaturních závěrů v otázce vypořádání SJM k právní jistotě manželů příliš nepřispívají, tento judikatorní obrat je dle našeho názoru správným „krokem zpět“. Jak to tedy s valorizací vnosů bylo, je a bude?

Původní stav – valorizace vnosů

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, jednoznačně stanovuje, že vnosy do společného jmění manželů, aneb hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek (tzv. vnos) anebo naopak ze společného majetku na výhradní majetek manžela (tzv. zápočet), se při vypořádání SJM započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (viz ust. § 742 odst. 2 občanského zákoníku). Pokud tedy jeden z manželů investoval ze svého výhradního majetku např. do nemovitosti, která se stala součástí SJM a hodnota této nemovitosti se do dne vypořádání SJM zvýšila (často několikanásobně), zvýšila se takto i hodnota jeho vnosu. V takovém případě jsme hovořili o tzv. valorizaci vnosu – zvýšení jeho hodnoty (pozn.: v případě snížení hodnoty vnosu hovoříme o tzv. redukci vnosu). Stejná praxe zde byla i před přijetím nového občanského zákoníku – ten měl naopak postavit zákonnou valorizaci vnosů najisto, když do té chvíle byla stanovena pouze soudní judikaturou. Vnosy i zápočty se tedy automaticky valorizovaly.

Současný stav – nevalorizace vnosů

Občanský zákoník tedy na první pohled neponechával prostor pro jiný postup. O opaku nás ale v roce 2022 přesvědčil Nejvyšší soud. Jeho rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 27. 9. 2022 se stal převratným rozhodnutím v oblasti vypořádání SJM, neboť v něm Nejvyšší soud nově určil, že nárok na valorizaci vnosu ze zákona automaticky nevzniká a podmínkou pro uplatnění valorizace je existence takové dohody manželů. Ačkoliv se věc týkala investice ze SJM do výhradního majetku manžela (tzv. zápočtu), uvedené závěry se dle Nejvyššího soudu měly použít i při vypořádání investice z výhradního majetku do SJM (vnosu).

Své závěry Nejvyšší soud odůvodňoval tak, že se jedná o darování „sui generis“ (svého druhu), ke kterému dochází během fungujícího manželství, kdy není problém, aby se manželé na valorizaci vnosu či zápočtu dohodli. O návratnosti takové investice obvykle dle Nejvyššího soudu neuvažují, neboť ji provádějí v době fungujícího manželství, kdy jsou schopni se na nakládání se společným majetkem dohodnout. Nejvyšší soud však zcela opomíjí skutečnost, že takový záměr manželů trvá zpravidla pouze právě za podmínky trvání fungujícího manželství. Nekonfliktní situace rovněž manžely zpravidla ani příliš nemotivuje k tomu, aby dohody pro případ rozvodu manželství uzavírali a aby tak činili v písemné tedy prokazatelné formě. S rozvodem manželství tak pochopitelně vzniká zcela nová, mnohdy konfliktní situace, kterou je třeba spravedlivě vypořádat. K tomu sloužilo mj. ust. § 742 odst. 2 občanského zákoníku stanovující pravidlo valorizace vnosů, které však Nejvyšší soud učinil obsoletním, když dospěl k závěru, že text zákona je formulován příliš široce, a tak je třeba ho výkladově zúžit.

Ve shodě s uvedeným i následujícími rozhodnutími Nejvyššího soudu, které valorizaci vnosů a zápočtů nepřipouštěly, pokud zde nebyla taková dohoda manželů, tak do dnešních dnů postupovaly i soudy okresní a krajské a ust. § 742 odst. 2 občanského zákoníku se tedy neaplikovalo.

Nový stav – navrácení valorizace vnosů

Tomuto nepřípustnému dotváření práva soudem však nyní Ústavní soud svým aktuálním nálezem ze dne 11. 9. 2024 učinil přítrž. Konstatoval, že Nejvyšší soud popřel zákonodárcem zavedený princip a obecné výchozí pravidlo přetvořil ve výjimku, jejíž aplikaci podmiňuje dohodou manželů. Ústavní soud tak tímto nálezem vrátil zákonnou valorizaci vnosů (a zápočtů) po několika letech zpět do pravidel vypořádání SJM. K valorizaci má podle Ústavního soudu docházet automaticky, zákon totiž žádnou předchozí dohodu manželů nepředpokládá.

V případě posuzovaném nyní Ústavním soudem se jednalo o vypořádání do SJM patřícího rodinného domu, který byl financován z výhradních prostředků manžela (ve výši 171.816,- Kč). V době rozvodu měl dům hodnotu 9.800.000,- Kč. Dle dosavadní judikatury založené na závěrech Nejvyššího soudu tedy měl manžel při absenci prokazatelné dohody o valorizaci vnosu nárok pouze na náhradu jím investované částky 171.816,- Kč, zbývající hodnotu rodinného domu by si manželé rozdělili rovným dílem. Dle Ústavního soudu, který nyní označil postup Nejvyššího soudu jako nepřípustné dotváření práva, se má naopak hodnota vnosu manžela automaticky valorizovat. Manžel by tak měl mít nárok na náhradu vnosu v celkové hodnotě rodinného domu, neboť uhradil 100 % jeho ceny při jeho pořízení.

Z uvedeného příkladu vyplývá, nakolik zásadní změnu tento nález Ústavního soudu přináší. Na základě dosavadní judikatury Nejvyššího soudu by měl manžel nárok na náhradu vnosu do SJM ve výši 171.816 Kč (zbývající hodnota se následně mezi manžele rozdělí rovným dílem); na základě tohoto nového přístupu pak manžel bude mít nárok na náhradu zhodnoceného vnosu ve výši 9.800.000,- Kč. Jde tak o zcela zásadní změnu pravidel pro vypořádání SJM, která po několika letech právní nejistoty vrací zpět zákonné pravidlo valorizace.

Ústavní soud současně akcentoval, že je při stanovení výše podílů na společném majetku nutno zohlednit další okolnosti případu. Nechal tedy soudům prostor pro uvážení tak, aby došly ke spravedlivým řešením, a to i případným stanovením odlišného poměru manželů na vypořádávaném jmění (tedy nikoliv 50:50, ale např. 55:45), kdy hovoříme o tzv. disparitě podílů. Na aplikaci tohoto pravidla však nelze v žádném případě spoléhat. Nejvyšší soud totiž (ve stejném senátu, který vyloučil automatickou valorizaci vnosů) v poměrně nedávném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, ze dne 23. 4. 2024 určil, že „k jisté míře nerovnosti při dělení majetku“ lze přistoupit jen ve velmi výjimečných případech a za velmi mimořádných okolností. Tento závěr Nejvyššího soudu Ústavní soud ve svém aktuálním rozhodnutí nezpochybnil, tudíž je třeba počítat s tím, že bude ze strany soudů nadále aplikován, a použití tzv. disparity podílů tak bude omezeno toliko na zcela výjimečné případy a okolnosti.

Nadto je třeba upozornit, že Nejvyšší soud má tendence nejen omezovat pravidla valorizace vnosů a zápočtů, ale některé investice do či ze SJM za vnos či zápočet ani nepovažuje a při vypořádání SJM je tedy vůbec nezohledňuje. Obdobně překvapivý tak může být pro rozvádějící se manžele závěr, že splátky hypotečního úvěru nemovitosti ve vlastnictví druhého manžela nejsou zápočtem (či v opačné situaci vnosem) a tedy nijak se nenahrazují, pokud je jimi financována nemovitost, v níž manželé žijí a pokud jsou v obdobné částce, kterou by bylo nutné vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě nájmu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3428/2020 ze dne 28. 1. 2021 dospěl k závěru, že úhrada těchto splátek není zápočtem (Nejvyšší soud nepřesně hovoří o „vnosu“ namísto „zápočtu“) a nenahrazuje se, přestože úhradou těchto splátek dochází ke splácení úvěru manžela na pořízení nemovitosti v jeho výhradním vlastnictví. Dle Nejvyššího soudu totiž jde o finance vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, které se při vypořádání SJM nenahrazují, přestože tímto způsobem mohl jeden z manželů druhému postupně splatit i celý hypoteční úvěr.  Nejen, že se tak tato investice nevalorizuje, ale ani nenahrazuje.

I v tomto případě tedy v důsledku absence dohody mezi manžely o způsobech vypořádání SJM a vzájemných závazků může při rozvodu manželství jednomu z manželů zůstat ve vlastnictví hodnotná nemovitost a druhý manžel, který se na splácení hypotečního úvěru nemovitosti ve vlastnictví manžela za trvání manželství (i ve větší míře než manžel, který je jejím vlastníkem) podílel, nemá nárok na žádné vyrovnání.

Závěr

Ačkoliv vítáme obnovení pravidla zákonné valorizace vnosu, je třeba upozornit, že prokazování výše vnosu, ale i jeho zhodnocení, může být v některých případech, zejména v případě dlouho trvajících manželství, obtížné či dokonce nemožné. Manželé, kteří vnos do SJM nevložili, či jej nemají jak prokázat, a nebo přispěli menším vnosem než druhý manžel, by tedy měli zpozornět. Pokud v daném případě nespatřují automatickou valorizaci vnosu jako spravedlivou, měli by se na vhodném způsobu budoucího vypořádání SJM s druhým manželem včas a v požadované formě dohodnout.

Jak vyplývá ze zatím nepřekonaných závěrů Nejvyššího soudu, nelze se spoléhat ani na stanovení disparity podílů, a to ani ve zjevně (avšak nikoliv mimořádně) nespravedlivých případech. Některé z investic z výhradního majetku do SJM či ze SJM do výhradního majetku, rovněž vůbec nemusí být posouzeny jako vnos či zápočet, tudíž se ani nenahrazují, ani nevalorizují (případ hypotečních splátek uvedený výše). V mnoha případech tak je vhodné přehodnotit současné majetkoprávní uspořádání a zajistit podmínky spravedlivého vypořádání SJM pro případ jeho budoucího zániku.

S vhodným nastavením majetkových poměrů mezi manželi, s přípravou dohody o modifikaci SJM či o vypořádání SJM Vám rádi pomůžeme. Nabízíme rovněž konzultace k posouzení Vašich nároků v případě zániku SJM při rozvodu. Vypořádání SJM dle zákonných pravidel modifikovaných nejen výše uvedenou judikaturou totiž může být pro manžely mnohdy nepříjemným překvapením.